Má smysl začít s Nevýchovou, když má partner/ka jiný přístup? Bude to fungovat?

Ano, má to smysl. Nevýchova funguje, i když s ní začne jen jeden z rodičů. Děti se od vás z velké části učí nápodobou. To znamená, že od vás okoukávají, co děláte, jak s nimi jednáte, jak věci řešíte. A když začnete s Nevýchovným přístupem, brzy ho začnou používat taky. Postupně opustí staré strategie, stejně jako vy, takže např. přestanou křičet, vynucovat si věci vztekem, odmlouvat, urážet se, lhát, a místo toho začnou s vámi mluvit o tom, co je trápí, co potřebují, a hledat s vámi řešení, která budou vyhovovat vám oběma.  

S druhým rodičem možná zatím dál pojedou ve starých kolejích, ale to nevadí. Učí se díky tomu, že všichni lidi nejsou stejní, že mají různé reakce, různé názory, dokonce i různě postavené hranice. Což je výborný trenažér pro život, kde se taky nebudou setkávat jen se stejností, budou se dostávat do nejrůznějších situací a nebudou od druhých lidí zažívat jen otevřenou komunikaci.

A právě v rodinném prostředí, s lidmi, kteří je milují (druhý rodič, babička, děda), byť třeba mají jiný styl výchovy, si děti můžou trénovat, jak se s lidmi domlouvat. Nebo i to, že jsou situace, kdy se domluvit nedá, komunikace je zavřená a prostě to nedopadne. I to k životu někdy patří.

Ale oba rodiče musí být jednotní, nebo ne?

To přesvědčení, že oba rodiče musí mít jednotný přístup, často vychází z toho, že se bojí, aby jim dítě nepřerostlo přes hlavu. Aby nebylo zmatené, když teda každý dělají něco jiného.

V životě taky ale přece neplatí všude stejná pravidla. V kině je třeba OK chroupat popcorn, zatímco v divadle ne. A neznamená to zmatek, jen různost. A dítě si jí všímá. Začíná rozlišovat, jak to kde chodí, a brzy se v tom vyzná. Takže když půjdete do kina, bude možná chtít popcorn, protože minule jste si ho taky koupili :), ale když půjdete do divadla, popcorn ho nejspíš ani nenapadne.

A zrovna tak v rodině. Velmi rychle například pochopí, že když večer ukládá maminka, tak čteme pohádku, ale když ukládá tatínek, tak spolu před spaním blbneme pod peřinou – a není z toho zmatené. A stejně tak pochopí, že jeden rodič s ním jedná Nevýchovně a druhý ne.

Všímá si ale toho rozdílu, jak s ním komunikujete vy a jak druhý rodič. A všimne si i toho, že vám spolu začne být dobře a že si čím dál víc rozumíte. No a když zjistí, že už před vámi nemusí kličkovat, ječet, vymýšlet si, protestovat, a místo toho se s vámi může domluvit, často se stane, že to začne používat i s druhým rodičem (babičkou, dědou) a i jejich vztah se následně zlepší. Postupně tak spolu možná taky najedou na Nevýchovu.

Takhle to pak vypadá v praxi

Ten pocit, když slyším vlastní dítě, jak říká tátovi cosi, co by mohli dělat, a zakončí: Šlo by to, tati, takhle?...

- Olga

Ahoj, musím se s vámi podělit o zjištění dnešního dne. Můj manžel (voják z povolání a výchovný policajt) se mi před očima mění v Nevýchovného parťáka našich holek. Nejdřív po potyčce mezi holkama vzal Klárku stranou, něco s ní chvíli řešil a pak oba odešli. Když se vrátili, Klárka přišla za Zuzkou a řekla, že se na ni zlobila, ale že jí nechtěla ublížit.

No a večer, když šel uspávat (střídáme se), si Zuzka chtěla hrát v posteli s kostičkama u čtení pohádky. Pavel se netvářil moc nadšeně. Tak jsem Zuzce řekla, že se tatínek bojí, že ho bude rušit, a potřeboval by vědět, že až dočte, Zuzanka si lehne a bude spát. Zuza jen kývla a povídá: „Neboj, tati, budu potichu a uklidím to hned, jak dočteš.“

Pavel začal číst a Zuzka po chvilce (tak 5 minutách) uklidila a spala dřív, než dočetl :) Vše v naprostém klidu, bez nátlaku. Jsem na ně pyšná. Dřív by trval na tom, aby ležela, ani nedutala, a ona by tím víc rušila.

- Jana

„Mami, taťka není moc domlouvací, viď.“

„Není no. Není na to zvyklej, víš.“

„To nevadí, tak ho to naučíme.“

- Sašenka (4)

To „naučíme“ neznamená, že ho donutíme, aby byl stejný jako maminka. Znamená krůček po krůčku přinášet do vztahu víc otevřené komunikace, ptát se, navrhovat, hledat řešení, ve kterých je všem dobře.

Bojím se, že na tohle partner/ka, babička, děda nikdy nepřistoupí

Představa, že by časem mohl druhý rodič nebo prarodič přejít na Nevýchovu, se vám teď možná zdá jako sci-fi, zvlášť jestli spolu moc nevycházíte a každý pokus o domluvu u vás končí hádkou.

Ani to nevadí. Začněte s Nevýchovnou komunikací tam, kde to jde a kde vám to dává smysl – se svými dětmi. Soustřeďte se na to, aby vám to začalo fungovat tam, a nesnažte se měnit lidi ve svém okolí. Nápodoba totiž funguje na všechny strany. A často se stane, že partner, který byl ze začátku proti, začne váš přístup přirozeně „okoukávat“, když uvidí, jak se děti mění a že vám to s nimi klape:   

Manžel začíná Nevýchovu používat taky

Po 3 týdnech Nevýchovy mě nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí se doma zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak ho nevědomě začíná také používat. Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnání.

- Katka

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak. Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

- Zuzana V.

S tchyní jsme spolu kvůli výchově několik měsíců nepromluvily

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku! Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

- Marta

Manžel mi poděkoval, když se přesvědčil, že má Nevýchova smysl

V Nevýchově jsme rok, vstupovala jsem do ní sama a o tom, že to má smysl, se musel manžel přesvědčit sám, a nikdy nezapomenu na to, kdy za mnou přišel, objal mě a poděkoval mi za to, že jsem přes jeho nesouhlas do Nevýchovy šla. Teď už jsme na té Nevýchovné cestě společně a je to moc fajn, žít s parťákama :) Děkujeme všem z Nevýchovy, žije se nám díky vám skvěle, i ve chvílích, kdy není třeba zrovna skvěle.

- Katka Jedličková

A co střídavá péče?

Právě v případě střídavé péče je velmi důležité, aby měli rodič a dítě blízký, důvěrný vztah a dítě mohlo bezpečně vyjadřovat všechny svoje nejistoty, strachy a frustrace. Není to totiž úplně jednoduchá situace, každý týden měnit prostředí i lidi, se kterými jste.

No a právě bezpečný vztah s dítětem, kde je přítomna otevřená komunikace a důvěra, je to, co s Nevýchovou získáte. Takže přesto, že zavést Nevýchovu v případě střídavé péče může být na začátku o něco komplikovanější (např. když se spolu rodiče moc nebaví a druhý rodič Nevýchovnému stylu výchovy nerozumí), na konci z toho především dítě obrovsky vytěží.

Vedle bezpečného, otevřeného rodiče, kterému se může kdykoliv svěřit a hledat spolu s ním řešení toho, co ho trápí, se dokáže s celou situací daleko líp vyrovnat.

Když si dcerku (4) předáváme, tak je to pro ni asi ten nejtěžší moment. Dcerka ale už ví, že na svoje pocity není sama. Když cítí, že při předání potřebuje plakat, tak jí umím udělat ten ochranný val a nechám ji si poplakat.

Není to zase nějaká hodinová srdceryvná scéna, ale když se třeba loučí se mnou a má mi říct ahoj, tak já ji klidně nechám pět minut poplakat. A hledáme, co jí pomůže. Že jí zavolám, že mi zamává z okna. Dostala moji fotku, aby mě měla u táty v pokojíčku. A její táta se snaží respektovat, že jsou věci, který jí pomáhají. Třeba to, že když je u něj, tak si voláme. Nebo ta fotka. Myslím, že tohle by každej rodič nezvládl.

Taky má u sebe malinkou krabičku, kde má nastříhaná srdíčka a pusinky. Při loučení jí tam nafoukám lásku. A ona se do ní chodí koukat, když je jí smutno. Myslím, že to všichni tři zvládáme.

- Eliška M.

Byla pro vás tahle odpověď užitečná? Děkujeme, že jste nám to dali vědět Něco se pokazilo :(