Na moje dítě tohle nefunguje

Pokud vám Nevýchova s dětmi nefunguje, možná děláte jednu z 5 chyb, které se nejčastěji rodičům v začátcích dějí.

1. Nevýchova není jen laskavější způsob, jak dítě přinutit udělat to, co chcete vy

Rodiče někdy v domnění, že dělají Nevýchovu, dítěti laskavě oznámí, jak to bude. Např. teď se jde spinkat, už potřebuju, abys byl v posteli, domluveno? A očekávají, že dítě půjde v klidu do postele, protože přece „domluveno“.

Tohle není Nevýchova. Jenom jste vyměnili slova, neříkáte už věci jako „tak honem do postele“, říkáte mu to „hezky“, ale zůstáváte v módu klasické výchovy „já řeknu, jak to bude, ty poslechni“. Jenomže jestli vás dítě neposlouchalo doteď, zákonitě neuslyší ani na tohle. Ve skutečnosti se totiž nestala žádná změna.

Opravdová změna není možná bez toho, že se rodič – vedle toho, že dítěti říká, co sám chce a potřebuje – začne ptát a naslouchat tomu, co potřebuje ono. Aby spolu pak mohli najít řešení, které je lepší, než by vymyslel každý sám.

Příklad z kurzu Nevýchovy, kdy se rodič ptá a naslouchá:

Před hodinou jsem šla ukládat starší dceru (20m) a ještě teď jsem naprosto ohromená, překvapená a pyšná na nás obě. Anička seděla v postýlce a brečela. Říkám jí: Vidím, že se ti moc do toho spinkání nechce, co? Tak co by ti pomohlo? Co bys potřebovala? Odpověď – šťávu. Hotovo. :)Poprvé mi odpověděla, co by chtěla.

Popravdě, když jsem se jí ptala, co by jí pomohlo, čekala jsem mlčení, respektive pláč, jak tomu bylo už asi 200x… Nechápu, jak jsem ji mohla tolik podceňovat, je skvělá a učí se to pomalu s námi :) díky vám!!

- Monika Pavlová

Víc o tom, co znamená skutečně naslouchat, se dočtete např. v tomhle článku.

Možná si ale říkáte: já se ho ptám, ale moje dítě na žádné otázky neslyší, nikdy mi takhle neodpoví, jenom si na mě vymýšlí. Tohle často souvisí s druhou chybou:

2. Nevýchova nejsou naučené fráze. Je to změna vašeho pohledu na dítě

Nestačí dítěti položit tu „správnou“ otázku a očekávat, že všechno se změní mávnutím proutku. Nevýchova není systém naučených vět a otázek, je to přístup k dítěti. Jinými slovy rodič potřebuje změnit svůj přístup, ne jen slovník, aby to začalo fungovat.

Dítě nevnímá jen naše slova, vnímá i to, jakým tónem s ním mluvíme, jak se u toho cítíme, s jakým nastavením do komunikace jdeme – jestli v něm vidíme malého parťáka, se kterým chceme najít společnou řeč, aby nám bylo oběma dobře, nebo ho bereme jako „problém“, který je potřeba vyřešit. A tohle všechno hraje roli a je v našich slovech znát.

Takže když se např. dítěte ptáte – a co by ti pomohlo usnout, broučku? – opravdu chcete přijít na to, co by mu pomohlo, a jdete do toho s ochotou naslouchat a najít společné řešení, nebo ho prostě chcete jen laskavou formou zpacifikovat, hlavně aby už spalo? Pokud jo, zůstáváte v policajtském nebo učitelském nastavení, nejste v téhle situaci zatím Nevýchovný rodič, zůstali jste na povrchu a „správné“ otázky vám nemusí fungovat.

Víc o 3+1 typech rodičů (rodič-policajt, rodič-učitel, rodič-nadšenec, rodič-partner) a o tom, jak na ně děti reagují, najdete tady v Rodičovském seriálu, který vám taky pomůže začít přístup k dítěti měnit.

S tím, že rodič uvízne na povrchu, když se snaží něco doma změnit, souvisí i třetí chyba:

3. Nevýchova není nová strategie na dítě. Je to výchova bez strategií

Když rodiče říkají: já jsem to na něj zkoušel/a, ale na něj to nefunguje, často si neuvědomují, že přesně v tom je problém. Zkoušejí to na něj. Hledají další metodu, jak na dítě, jak ho srovnat, zpacifikovat, ukecat nebo přimět, aby poslouchalo. Ale vypadlo jim z té metody dítě.

Aby se tohle změnilo, potřebujete začít s dítětem počítat jako s plnohodnotným komunikačním partnerem, i když je menší a míň zkušený. To znamená přestat hledat, jak na něj, a začít hledat, jak s ním. Mluvit s ním na rovinu. A ptát se ho s cílem opravdu mu porozumět. Ne strategicky (protože chci docílit svého), ale otevřeně (protože chci najít řešení, ve kterém jsme spokojení oba).

Rozdíl mezi Strategicky a Otevřeně

Strategie je například:

Začala jsem s tím, že ho budu teda respektovat, a když chtěl jít ráno do školky v pyžamu, že se prostě neoblíkne, tak jsem zatla zuby, že ho teda nechám. Když chce, ať si vezme bundičku na pyžamo, a až přijdem do školky, všichni na něj budou koukat a sám uvidí, že je to divný, a příště už v pyžamku nepůjde.

A co je na tom špatně? Maminka zatla zuby a nechala ho jít, i když si v duchu myslela něco jiného a nebylo jí v tom dobře. Nula otevřenosti. Řekla si, že když ho nechá jít, prožije si nepříjemnosti ve školce a sám uvidí, že je to špatně. Jinými slovy nechala ho strategicky jít, s cílem, že ho nakonec dostane tam, kam potřebuje, místo aby mu otevřeně řekla, že s tím nesouhlasí.

Naproti tomu otevřenost je například:

Rozumím, že se nechceš oblíkat, ale nemůžu tě nechat jít v pyžamu, nemám z toho dobrý pocit, bojím se, že se nastydneš nebo že na nás budou ve školce divně koukat. Potřebuju to jinak. Pomůžeš mi s tím?

Hlavní rozdíl je v tom, že nezatínám zuby. Říkám na rovinu, jak to mám. Zvu dítě ke spolupráci. A nejdu po povrchu, neposlouchám jen slova, která mi dítě říká (nechci, nechci!), naslouchám tomu, co mi opravdu sděluje. To je Nevýchova.

A najednou se pak třeba rodič v téhle situaci dozví: Mami, já chci ještě potulit. Nebo: Tati, já chci jiný kalhoty, tyhle mě štvou. Dost možná vůbec nešlo o pyžamo.

Často to tak je, že v dětském vzdoru nejde o tu konkrétní věc, o kterou se rodič s dítětem právě dohaduje. Ale to rodič nemůže zjistit, pokud tam stojí v bojové pozici (tedy nezměnil přístup, jen slova) a není připravený mluvit otevřeně a naslouchat. A pak se odehrává následující scénář:

Já chci, dítě nechce. Já to zkouším s respektem, ale uvnitř se to ve mně vaří, že mě neposlechne. Vevnitř se taky stavím proti té situaci na zadní, ale navenek ho respektuju. Rovná se, jedu strategii místo otevřenosti. Dítě na to reaguje ještě větším vzdorem (protože dobře vnímá, jak se cítím a co je za slovy). A já rezignuju. Ať si na to teda přijde sám. Případně vybouchnu, že to teda nééé, že už toho mám dost, a je z toho scéna.

Jestli jste se našli v téhle chybě, přečtěte si tenhle článek o respektu.

4. Nevýchova neznamená udělat vše pro dítě. Rodič je stejně důležitý

Rodiče, kteří dělají tuhle chybu, většinou říkají: Já to s ním zkouším, ale jemu je jedno, co potřebuju já. A pak je otázka, jestli vedle snahy dělat Nevýchovu a respektovat dítě respektují i sami sebe a mají svoje hranice. Ne ty tvrdé, vnější, zákazové, které říkají Nech toho! Nelez tam! Nesmíš! Nebo bude zle! a které obvykle rodič začne stavět, když už neví kudy kam, ale svoje vnitřní hranice (píšeme o nich tady).

Nejde si myslet, že s dětmi pojedete Nevýchovu, a přitom zapomenete na sebe. Skutečné partnerství, které učíme v Nevýchově, je oboustranné a znamená: dítě i rodič jsou stejně důležití. Na vašich potřebách taky záleží. Když se o ně nebudete starat a budete se řídit jen podle dítěte, jednak vám brzy dojde energie a jednak vám respekt k dítěti nebude fungovat.

Hezká paralela k tomu je v letadle. V případě nouze, když na palubě vznikne podtlak, platí jasná instrukce: „Nejdřív nasaď masku sobě, teprve pak dítěti.“ Proč? Protože když se nepostaráte o sebe, dost možná upadnete do bezvědomí dřív, než budete mít možnost postarat se o dítě. Tahle jednoduchá zákonitost ve skutečnosti chrání dítě. Proto je naprosto klíčové myslet na sebe.

A stejně tak, když se snažíte o Nevýchovu. Řešit jenom potřeby dítěte bez ohledu na sebe není pro nikoho prospěšné a často to vede jen k dobře míněné, ale nefunkční volné výchově, která nemá s Nevýchovou nic společného. A nakonec i k rodičovským výbuchům, když vám to dítě, které jste se snažili takhle jednostranně respektovat, začne přerůstat přes hlavu.

(Víc o tom V čem je rozdíl mezi volnou výchovou a Nevýchovou, se dočtete tady.)

5. Nevýchova není magická pilulka. Je to nová cesta

Pokud jste už rok, dva, tři nebo pět používali strategie klasické výchovy, jako např. zákazy, příkazy, promlouvání dítěti do duše, přemlouvání, opakování věcí stokrát atd., a dostali jste se díky nim s dítětem do bodu, že vás zlobí a neposlouchá a máte spolu problémy, nejde si myslet, že to všechno změníte za hodinu na webináři. Že jednou dvakrát dítěti řeknete: tak co bys potřeboval a dítě začne šlapat jako hodinky.

Nevýchova je nová cesta s dětmi. Nový přístup. Velmi účinný, pokud ho objevíte do hloubky a začnete ho s dětmi žít. Problémy pak začnou mizet jeden za druhým, odpadnou záchvaty vzteku, nekonečné plačtivé scény, dětské záseky a výstupy všeho druhu (příběhy rodičů, kterým už se daří, najdete tady). Ale jako každá cesta začíná prvními krůčky a nekončí prvním zaškobrtnutím.

Může se stát, že na vaše první pokusy o Nevýchovu dítě neuslyší. Např. na otázku Co bys potřeboval/a? řekne třeba nějaký nesmysl, nebo vás bude napoprvé ignorovat, nebo řekne Nic. Nevím. Jednoduše proto, že je to pro něj nové, není zvyklé na to, že by jeho názor opravdu někoho zajímal. A teprve teď se ukáže, jestli to s Nevýchovou a změnou přístupu myslíte vážně.

Jestli to zabalíte s tím, že to na něj nefunguje, a začnete hledat další návod, nebo si k němu na moment sednete na bobek, začnete naslouchat a dáte jemu i sobě čas. Abyste místo doživotního hledání návodů „jak na něj, když dělá/nedělá tohle a tamto“ objevili způsob, jak si porozumět, a díky tomu spolu uměli najít řešení v každé situaci.

V Nevýchově vás to umíme naučit. Rádi vás vezmeme za ruku a podpoříme vás, aby se i vám začalo s dětmi dařit. Ale bez ochoty vyjet ze starých kolejí to nejde.

Jestli jste připravení kouknout se pod povrch a objevit skutečně Nevýchovný vztah s dětmi, ve kterém si dítě ani rodič nic nevynucují, nebojují spolu a umí se domluvit, můžete začít tady v Rodičovském seriálu zdarma, nebo využít náš kurz.

Byla pro vás tahle odpověď užitečná? Děkujeme, že jste nám to dali vědět Něco se pokazilo :(